Na pozemku se skrýval i starý rybníček

Pořád platí, že čím víc pozemek čistíme, tím víc věcí objevujeme. Někdy je to staré pletivo, někdy základy dávno zbořené stavby. Tentokrát něco, co jsme vážně nečekali — starý rybníček.

Voda tam, kde jsme ji nečekali

Jak jsme se prořezali houštinou u okraje pozemku, narazili jsme na hladinu. Rybníček je možná moc silné slovo — je to spíš jáma, kterou tu kdysi někdo vykopal na zadržení vody. Žádný kamenný břeh, žádný stavidlo. Jen prohlubeň, ve které stojí voda, uprostřed trčí starý dřevěný sloupek a všechno kolem je zarostlé vrbami a náletem.

Hladina zblízka — spíš stojatá voda a bahno než rybník. Zadržená voda, listí, větve.

Co s ním?

Upřímně — zatím nevíme. Ještě uvidíme, co s ním. Nabízí se ho nechat jako přírodní prvek, zadržená voda v krajině není k zahození. Ale je to spíš jáma než rybník a v místě, kde by se nám hodil rovný a čistý pozemek, spíš překáží.

Nejpravděpodobnější scénář je, že ho později zase zahrneme — a materiál je hned po ruce. Kousek vedle je totiž kopeček původní zeminy, nejspíš vykopané právě odsud. Je prorostlý vrbami a keři, do kterých je navíc vrostlý starý plot — takže než se k té hlíně dostaneme, čeká nás zase kus řezání a rozplétání. Jako všechno tady.

Pozemek nás pořád překvapuje

Baví mě na tom jedna věc: pořád nevíme, co všechno tady je. Každý vyčištěný kus něco odhalí — plot, základ, teď rybníček. Je to jako odkrývat vrstvy, které tu někdo nechal zarůst. A i když většina těch objevů znamená hlavně další práci, kousek po kousku nám skládají obrázek o tom, jak to tu kdysi fungovalo.