Rybníček jsme nakonec zahrnuli

Když jsme před dvěma lety na kraji pozemku objevili starý rybníček, napsal jsem, že ještě uvidíme, co s ním. Tak už to víme: zahrnuli jsme ho.

Proč pryč

Znělo to romanticky — mít na pozemku vlastní vodu. Jenže ve skutečnosti to nikdy nebyl rybník, spíš zarostlá jáma na zadržení vody. A hlavně měl špatnou pozici — přesně tam, kde nám překážel. K tomu prorostlý nálety, plný bláta a stojaté vody. Čím dýl jsme na něj koukali, tím víc bylo jasné, že náklady na to udělat z něj něco pořádného by byly nesmyslné.

Zahrnuté místo po rybníčku. Kde stála voda a bahno, je teď srovnaná plocha; vpravo cihlová stodola.

Traktor a je hotovo

Samotné zahrnutí byla práce na pár hodin. Traktor navezl zeminu, přihrnul k tomu vytrhané kořeny a nálety z okolí a prohlubeň srovnal. Kde byla voda a bahno, je najednou rovná plocha — a je po starostech.

Není to nostalgické, já vím. Ale ne každá věc, na kterou při čištění narazíme, si zaslouží zůstat. Rybníček byl objev, u kterého bylo hezké se na chvíli zastavit — a pak ho nechat jít. Pozemek nám za to poděkuje rovným, použitelným kusem země navíc.