Den druhý: nálety jdou k zemi a zámeček se poprvé ukázal

Den po první obhlídce jsme se vrátili — tentokrát ne s foťákem, ale s pilami. Plán zněl jednoduše: vzít to od příjezdu a postupovat ke dvoru, dokud bude denní světlo a záda.

Jak se kácí nálet

Rychle. Aspoň tedy ten pokácený kus — mladé jasany jdou k zemi na pár řezů. Co je pomalé, je všechno ostatní: odtahat větve, oddělit kmínky, které stojí za nařezání, a udržet na dvoře aspoň základní pořádek, aby se v tom dalo chodit.

Dělba práce se ustálila sama: jeden řeže, druhý odtahuje a skládá, třetí — jak dokládají fotky — zrovna dokumentuje pro budoucí blog. Hromady větví každopádně rostly rychleji, než jsme je stíhali odklízet, a kmínky se začaly skládat do prvních hrání.

Zámeček se poprvé ukázal

A pak přišel ten moment. S každým padlým stromkem se otevíral kus fasády — a najednou tam stál celý. Poprvé jsme viděli zámeček tak, jak ho roky neviděl nikdo: celou frontu oken, štít i věžičky na nárožích.

A najednou je vidět celý. Zámeček se po letech vynořil z náletů.

Upřímně — je to silnější zážitek, než jsme čekali. Zblízka je vidět každá rána: opadaná omítka, obnažené cihly, prázdná okna bez skel. Ale taky je konečně vidět, jak je ten dům velký a jakou má i v tomhle stavu grácii. Koupili jsme zříceninu? Možná. Ale naši zříceninu, a od dneška na ni aspoň vidíme.

Co s horami větví

To je otázka, kterou budeme řešit příště. Zatím platí: větve na hromady, kmínky na hráně, a co se dá, to jednou poslouží — na topení, na štěpku, uvidíme. Rozhodně toho bude víc, než jsme si mysleli.

Co dál

Tohle byl první zátah, ne poslední — náletů je pořád víc než dost, hlavně kolem stodoly a za zámečkem. Ale dvůr už je průchozí, zámeček vidí na silnici a my víme, že to jde. Pokračování příště.