Za stodolou se otevírá pozemek — co je za oponou

Únor 2024 a my se konečně prořezáváme za stodolu. Roky jsme tušili, že tam něco je, ale skrz houštinu náletů nebylo pořádně vidět. Teď, jak to postupně padá, se poprvé díváme, co bylo celou dobu za oponou — a je to překvapení.

Velký a rozběhlý pozemek

Za stodolou se otevírá velký, rozběhlý kus země. Táhne se do dálky, přechází do luk a stromořadí a je ho mnohem víc, než jak to působilo z dvora. Jako bychom odhrnuli závěs a najednou viděli celé jeviště.

Pohled za stodolu. Co bylo dřív za oponou z náletů, je teď otevřené pole — a v pozadí náš statek.

Zimní řezání a pálení

Práce je pořád stejná, jen se opakuje v zimním kabátě: kácet přerostlé vrby, řezat, skládat na hromady a pálit. Únorové pálení má aspoň jednu výhodu — u ohně se dá zahřát, když jde slunce k zemi a od polí táhne mráz. A dřevo, co zbude, se ještě bude hodit.

Do budoucna sem patří zvířata

A při té práci mě poprvé napadá jedna věc. Ten pozemek je tak velký, že ho ručně věčně udržovat nepůjde. Do budoucna to tady určitě obydlí zvířata — možná ovce, které by se o zeleň staraly za nás. Zní to zatím jako sen, ale zrovna takhle před pár lety zněl i nápad koupit ruinu a postavit dům. Uvidíme, kam nás to zavede — zatím se jede dál: řezat, pálit a odkrývat, co všechno vlastně máme.